Jsem tu!

U suchánků

Jsem tu!

Od posledního článku nastala menší změna, jsem zpět v ČR, tedy ochutnávky bulharského piva již nebudou na denním pořádku. Ne, že bych snad testoval extra pilně, většinu času jsem si ucucával Budvárek k večeři a byl jsem spokojen, ale ta možnost tam byla. Menší poznámka k Budvárku - jak jsem nedávno zjistil, v Plzni se jedná o sprostý slovo, tak s ním na západě nakládejte velmi opatrně. Já jsem ale statečný a s největší pravděpodobností některý z dalších článku bude s největší pravděpodobností pozitivní óda na budějovickou 12° abych nasral mé plzeňské publikum. Nicméně zkušenosti jsem si přivezl a není se čeho bát, článek o některém z tamních piv se tu ještě objeví. 

Avšak tento jsem chtěl pojmout v trošku jiném duchu. Ne přímo o jednom specifickém pivě, ale na porovnání stolování, obsluhy a obecně chlastací kulturu v zemi rakie s tou naší. V ostatních příspěvcích jsem již nastínil pár zkušeností, ale tento by snad mohl udělat konečné vyhodnocení. Nebo taky ne.

Když už jsem se zmínil o rakii, ta se zrovna k pivu klasicky nepije. Obecně Bulhaři, i když dokáží být alespoň stejný nebo i větší hovada než my, nepijou panáky když jdou na pivo. A panáky rakie už vůbec ne. To jsem například zjistil když jsme s Mírou šli na pivo do hospody, která snad jako jediná v Sofii měla čepovaný Prazdroj, a po pár startovních škopkách jsme dostali skvělý nápad vyzkoušet místní rakii. Znalecky jsem se zahleděli do nápojáku a vybrali z těch dražších (protože jsme - jak jsem již nastínil - bohatý cizici). 

Když nám je servírka donesla tak se hned zeptala "Vy asi nebudete místní což?". Po otázce jak to poznala nám vysvětlila právě tu skutečnost, že tohle úplně běžné v Bulharsku není. Paradoxem je, že na nás spustila svojí rodnou řečí i když předpokládala, že jsme cizinci.

A jak jí tedy pijou ty zkušení místní? Hlavně k jídlu, většinou k něčemu kyselému nebo mastnému, což není úplně těžké sehnat. Asi tak v každé restauraci dostanete šopák nebo kjufte (karbanátek) a tento oblíbený salát se tam jí víceméně ke všemu. Ono to i dává smysl, jelikož podobná jídla skvěle neutralizují pocit hořícího krku, který standardně nastane po konzumaci místního čirého zabijáckého nápoje.

Nicméně přesuňme se k čepování piva (pROtoŽe toČÍ sE fiLmY, nE pIVo BlaHbLAA). Nechci úplně "hejtovat" bulharské vrchní, ale pokud šlo o hospody, které zrovna nepatřily do těch lepších frančízů (jako např. u nás Kozlovna, Originál nebo Potrefená Husa), tak perfektně načepovanou hladinku těžko najít. Samozřejmě se poté najdou extrémy jako je již popsáno ve článku se Zagorkou, ale to byl naštěstí ojedinělý případ. Potom zase ale potěší najít nonstop na dosah ruky, kde Vás přivítá Pantáta Bulhar, který umí česky a solidně čepuje Konráda. Určitě tedy záleží na podniku, ale je zde mnohem vyšší nekonzistentnost.

S čím jsem se ovšem setkal mnohem častěji byl problém se k pivu vůbec dostat. Modelová situace u nás je následující: Dopíjím pivo a přemýšlím jestli si dám další. Dobře... nepřemýšlím, ale jsem již psychicky přípraven na další. V tu chvíli už u mě stojí servírka a ptá se, zda bych si dal ještě jedno a jestli stejný stupeň nebo značku. V některých hospodách už automaticky po dopití přistane nové a dokud neinformujete obsluhu se žádostí o ukončení předpitného, střídá se vám to pod nosem jak na běžícím pásu. Poslední varianta je, že máte kamaráda za barem. Dopijete, řeknete si, že už máte dost a chystáte se k odchodu nasazováním bundy. V tu chvíli na stůl dorazí další kousek s povelem "NIKAM!" a tak se zase poslušně usadíte a pijete do doby kdy už odchod není možností, protože nohy zapomněly jak se chodí.  

Popsaný extrém se v Bulharsku zaručeně nestane. V naší modelové situaci já dopiju a 10 minut koukám, zda si mě někdo všimne, ale ve většině případů se musím ozvat. Přesně takhle "u suchánků" jsem zůstal nejednou a přestože se tím dá značně regulovat opilost a množství utracených peněz, rád bych sám byl tím, kdo bude rozhodovat o těchto skutečnostech. Kapkou naděje pro nás žíznivé Čechy byla ta, že v některých podnicích se dala obsluha vycvičit a po několika kouskách pochopili s čím mají tu čest. Poté trochu upravili priority a věnovali se nám o něco více. Každopádně po těchto zkušenostech jsme raději vyhledávali podniky s obsluhou přímo na baru.  Co si sám neuděláš...

Všechny popsané rozdíly jsou samozřejmě dány naší pivní kulturou a tradicí, máme tedy nastavenou laťku trochu jinde. Skoro v každé vesnici se u nás dají nalézt záznamy vaření piva ze středověku a samozřejmě přibývá spousta minipivovarů, které si vaří pivo podle sebe a mnohdy velmi chutně. Taky jsme se naučili experimentovat, ochutnávat a pít něco jiného než pořád dokola desítku nebo dvanáctku. Takže přibývá i lidí, kteří pivo načepovat umí dobře a restaurací, které si na prvotřídní obsluhu potrpí. 

Na druhou stranu dalo by se říci, že v tomto odvětví je v Bulharsku značná díra na trhu a pokud se někdo cítí dobrodružně, vařit pivo na východě může být životní příležitost.